Hrad Bezděz

 
Založení hradu
Přesné datum založení hradu není známo, snad to bylo někdy mezi lety 1265 – 1278. Jisté však je, že jej nechal postavit Přemysl Otakar II., který také založil stejnojmenné město v podhradí. Bezděz byl postaven jako pevnost a reprezentativní sídlo krále, tudíž zde nenajdeme žádné hospodářské budovy. Jelikož se povedlo hrad dokončit v relativně krátkém čase, představuje jednotný sloh, a to vyspělou rannou gotiku.
 
Vězení
Přemysl Otakar se ze svého nádherného hradu neradoval dlouho. Roku 1278 padl v bitvě na Moravském poli. Ironií osudu se stal Bezděz nedobrovolným vězením pro jeho ženu Kunhutu a syna, sedmiletého Václava, budoucího krále. Oba tajně na hrad přesunul v únoru roku 1279 poručník Ota Braniborský. Královně se podařilo zanedlouho pomocí lsti z hradu uprchnout. Mladý Václav však zůstal na hradě nadále vězněn. Teprve roku 1283 navrátil věznitel budoucího panovníka vlasti. Ovšem nechal si za to vyplatit královské výkupné v podobě 15 000 hřiven stříbra a několika hradů.
 
Pověst o vzniku

Na hrázi Máchova jezera, ve Starých Splavech, stojí dodnes mlýn. V něm žil kdysi mladý mlynář. Měl rád život, rád se veselil a poseděl se sousedy. Protože při tom trochu pozapomínal na práci, často se mu nedostávalo peněz. Sousedi už mu nechtěli půjčit, a tak se jednou tak rozčílil, že pronesl osudovou větu: „Ať si mne tady čert vezme, když už mi nikdo ani půjčit nechce!“

Co se nestalo! Zjevil se čert a už si mnul ruce, jak mlynáře za jeho slova vezme s sebou do pekla. Jenže komu by se do pekla chtělo. A tak si mlynář vymyslel sázku. Kdo navrší od setmění do kohoutího kokrhání větší kopec, vyhraje. Pokud to bude mlynář, zůstane na světě, pokud čert, nic už peklu nezabrání sebrat mu duši. Samozřejmě, že si pekelník věřil a sázku přijal.

Jen co si plácli, odletěl pryč. Mlynář zatím přemýšlel, jak se z toho vykroutit, ale pranic ho nenapadalo. Najednou se za ním objevila stará babice a dala mu výhodnou nabídku. Pokud se s ní ožení, tak mu prý pomůže. Řekl jí, že pokud vyvázne, rád se stane jejím mužem. Babice mu dala zástěru, která prý unese nekonečně hlíny a kamení. Večer se čert i mlynář sešli nedaleko jezera. Odstartovali a začali vršit své kopce vedle sebe. Ať čert dělal co dělal, mlynářův kopec byl vždy o něco větší – právě díky kouzelné zástěře.

Najednou se ozvalo zakokrhání kohouta a čert odešel s nepořízenou. Mlynář měl radost, že vyvázl, ale jen do chvíle, kdy si vzpomněl na svůj slib ošklivé babici. Jaké však bylo jeho překvapení, když ve své světnici našel nádhernou dívku. Ta mu děkovala, že ji osvobodil ze zakletí, které už ji mnoho let sužovalo. Byla svatba! Mlynář svou druhou šanci využil a celý život prožili šťastně až do smrti.

 

,,Zas v okně zadumán? 

Zas toužíš v dáli?

Kde myšlenky tvé toulají se, kde?

 Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí, a beř,

 co péče má ti skýtá zde..."